Jdi na obsah Jdi na menu
 

Poklad na jezu

Ten nápis na podlouhlém, přízemním omšelém stavení, kdesi na pravém břehu Sázavy, mezi Hvězdonicemi a Čerčany, lákal jistě od nepaměti žíznivé pohledy všech, tudy propluvších vodáků. A nejenom jich. Stejně tak i naši partu, jež se tu, navzdory téměř stojatým ,,volejům“ mezi téměř nesjízdnými jezy plavila začátkem devadesátých let i několikrát do roka. Stálo tam oprýskanými písmeny: ,,Baštírna u přístavu.“ Tento magický název skutečně přitahoval romantické nebo prostě ,,duše“ vodáků a trampů jako holínka škvora. Nevýhodou tohoto ,,zařízení“ z našeho(či hlavně mého) hlediska bylo jeho relativně blízké umístění od začátku etapy ,,Stříbrná skalice-Zbořený Kostelec.“ Vždy jsem prosazoval myšlenku, že hospoda by měla být až v poslední čtvrtině denní etapy. Pak už se do cíle vždy nějak ,,dokutálíme.“(Později, když jsme do našich aktivit zařadili i kola, se to ukázalo jako přesné označení) A tak jsme se tomuto podniku zatím úspěšně vyhýbali.

V pátek onoho červnového víkendu se mimořádně zdařilo to, čemu říkám ,,průvodní jevy na vodě“ v hospodě ,,Na Marjánce“ ve Stříbrné skalici. K tomu ještě téměř navazující ,,vodácká snídaně“ způsobila, že špice ,,Vikinga I.“ sklouzla po slizkých šutrech navigace pod skalickým jezem až kolem druhé odpoledne. Pádlo začalo v pravidelném ,,Ein-Zwei“ rytmu čeřit khaki kaši Sázavy, takže za hoďku svižnějšího pádlování už se na ,,druhé“(vpředu vpravo) skvěl onen nápis.

Příď Vikinga I. jakoby najednou začala sama táhnout doprava. Zabral jsem tedy jednou mocně a nechal to na ni, kam se stočí. Šla zcela nekompromisně vpravo, přímo na kamennou hrázku, od které byla vyšlapána pěšina. ,,Dobře, dáme teda jedno,“ říkám v duchu a už vylézám a beru s sebou pytel a pádlo. Otevřené ,,výdejní“ okno, jehož okenice, popsané křídou hlásají všechny klasické skvosty české studené kuchyně. ,,Tak je to správne, tak to má byť,“ říkám si v duchu s poručíkem Mazurkem a přitom pozoruji postavy v ošuntělých maskáčích, kanadách a kloboucích s liščími ohony, jež se tu, povětšinou ve značně pokročilém stadiu společenské únavy věnují jakési soutěži v přetahování či přetlačování. Některé halasně debatují u stolů a zdraví mě ,,Ahóóój“ a kynou mi, ať si s nimi přihnu z litrovky rumu. Jiné už beznadějně leží na zemi bez hnutí a další se snaží s náležitým funěním a hekáním se o cosi(patrně rum) přetlačovat. Vše je kořeněno typickým žižkovským dialektem.(tý voe,vole)

Objednávám ,,ošetřeného“ a krásně oroseného Kozla a sedám si s ním opodál na unifikovanou lavičku k unifikovanému stolku. Při pohledu na ty maskáče se ve mně kdesi v nitru najednou probudí myšlenka a snaží se jak dotěrný mravenec dostat na povrch. Nu co, nechám jí tedy vyběhnout a mezi bublinkami oroseného piva se rozběhnout po podobnými existencemi poznamenaném stole.

Vypráví o tom, jak i já jsem kdysi zatoužil stát se trampem. Začalo to školním výletem na konci deváté třídy, kdy nás naše ,,souška“ třídní vzala pod stany do Roztok u Křivoklátu na Berounce. Tam jsem tehdy poprvé uslyšel z kytary jednoho spolužáka Krylovy balady a od té doby jsem nechtěl nic jiného, než hrát na kytaru a jezdit na vandry. Prakticky po dobu celého následujícího učení jsem se snažil všemožně vetřít do přízně jakýchkoli trampů, které jsem potkal.

Taková mise měla vždy podobný scénář: Sedl jsem si poblíž hrajících trempů a říkal jsem jim, jak je to skvělý, že to takhle dělají a jak krásně hrají. I když ve skutečnosti mlátili do kytary jak v devět ráno na hospodu, pro mě, jež jsem ještě neuměl ani brnknout, byli polobohy. Místo souhlasné reakce a přijetí do ,,klubu“ však většinou následovalo něco jako blíže nepopsatelné nepochopení, které vyvrcholilo nakonec, když jsem chtěl, aby zahráli něco od Kryla tím, že se jaksi začali nenápadně vytrácet. Až po čase jsem se od fundovaného člověka dozvěděl, že mně nejspíš považovali za agenta StB. Nakonec jsem přece jen s trampy vyrazil, byť nic nebylo tak jednoduché, jak se zdálo.

Nejprve jsem byl plísněn, že mám hnědé kanady a nikoli černé. Připadal jsem si jak idiot v celých maskáčích a tak jsem začal kombinovat buď džínovou bundu s kalhotami od maskáčů, nebo naopak. Ani to se ,,lesním vlkům“ příliš nezamlouvalo a vrchol nastal, když jsem přišel v červeno-modré ,,outdoorové“ bundě. To mě jí chtěli hned spálit. Pomalu mě začala hlodat myšlenka nad tím, kam vlastně patřím. Vždyť nejsem ani vekslák ani čundrák a už vůbec ne tremp. A věřte nebo ne, ale začal jsem z toho mít v hlavě pořádnej maglajs.

Moji předkové údajně pochází z Norska(čili germánského původu), takže mám rád ve všem jasno. Věci musí být jasně pojmenovány, zařazeny a nejlépe i očíslovány. Nepleťte si to ale, proboha, s pořádkem fyzickým. Doma, v autě apod. mám samozřejmě ,,bordel jak v tanku.“ Ve starém Norsku musel člověk vždy někam ,,patřit.“ Když k ničemu nenáležel, byl považován za ,,vyvrhele společnosti.“ Podobně, jako můj údajný předek, jež prý se nechtěl podílet na hromadění rodinného majetku, tak se dal radši naverbovat k švédské armádě a tak se dostal, během Třicetileté války, do Prahy.

Nakonec jsem toto dilema vyřešil svoji, originální a pro mě zcela vysvobozující tezí, že: ,,Česká mládež se dělí na: veksláky, somráky, slušňáky, folkáče, trampy a mě.“ A kupodivu mě tato, jistě génia hodná myšlenka, osvobozuje dodnes i přesto, že těch směrů a trendů je mnohonásobně víc. Jen s tou mládeží už to jaksi pokulhává….

Hned po vyučení jsem začal docházet do večerní ,,nástavbové“ školy. Ta mě však místo kýžené maturity přinesla ,,pouze“ kamaráda Honzu. A tady to nechám na dalším laskavém posouzení čtenářů. Dle mého názoru to znamenalo víc než tisíc maturit. Nejen, že jsem po jeho boku značně pokročil v ,,kytarobušení“, ale jednoho dne prostě řekl: ,,Udělej si tejden volno, pojedem na Vltavu!“ Dal jsem na něho a už jsem to mastil k doktorce pro neschopenku, abych prožil to, čemu se říká ,,poprvé na vodě.“ Od té doby není pro mě lepší trávení času.

Pivo je dopito, zbývají jen kruhy po pěně na plášti sklenice. Mrknu na Vikinga, stojí tam, na hrázi. ,,Tak myšlenko, šup zpátky, tam někam do toho, co na povrch nějak vypadá, ale uvnitř stejně nikdo neví, co tam je.“ Zvedám se pomalu k odchodu a při pohledu na ty maskáčové postavy, či spíš ,,polehy“, přemýšlím o tom, jak je dobře, že tady mohu být v plavkách a tričku a nemusím se pařit v těhle ,,mundúrech.“ Že mi v tom celospolečenském dělení patří ta, mnou samým vygenerovaná, škatulka ,,já“ a že navíc sympatizuji s ,,vodáky“, tím šuplíkem ,,vyvolených.“ Přišel jsem, viděl jsem…..popil jsem. Baštírna u přístavu, ač už jí asi nenavštívím, se mi určitě natrvalo vryje do paměti. Holt je položena nešťastně na začátku etapy…..

Loď vytvoří brázdu na téměř nehybné zelenohnědé ploše a kopřivami a různým plevelem zarostlé břehy začnou pomalu ubíhat dozadu kolem ní. ,,Kde jsou asi ostatní, v Čerčanech? Nebo už v Poříčí?“ Za podobného , nenuceného přemýšlení při nekonečném pádlování se ozve z předu zesilující hučení poříčského jezu, jak se k němu blížím. Ten je ,,jetelnej“, přemýšlím v duchu a tento fakt, zpestřující dosud poměrně nudnou plavbu mě popožene vpřed. Chce to ale trochu ,,fištróna“. Musí se najet úplně vlevo, kde je hlavní proud, pak to poklopit doprava a přejet naopak úplně napravo a tak se vyhnout kameni, který je dole prakticky uprostřed. No fajn, je to tak 60:40, kytaru tu nemám, pytel je zavázán, tak hurá do toho!

Pár mocných záběrů a ocitám se na rozhraní kde se proud rozbíhá do šlajsny a už není cesty zpět. Hned v první chvíli, kdy mě proud nenávratně uchopí, je mi ale jasné, že jsem tentokrát ,,přestřelil.“ Špice lodi přeřízne hlavní proud a už se vznáší nad kameny, jež ho vroubí nalevo. Teď je ta chvíle, kdy by to jinak ,,ozdobný“ háček mohl přitáhnout zpět do proudu anebo poslat úplně do pekel. Tam to také koneckonců spěje, neboť nenasytný proud začíná zpracovávat záď se mnou doprostřed, takže vzápětí projíždím šlajsnu regulérně ,,bokem.“ O pár metrů níže na mě čeká exekutor v podobě vlny přes obrovský kámen. Snažím se jí nastavit dno lodi jako štít, že když dá Aegir(bůh hlubin), tak se přes ní přehoupnu. Ale kdepak. Nedá. Loď se v mžiku prudce přehoupne na druhou stranu, já z ní vyletím jak z praku a rozplácnu se jak žába na tom kameni. Hned nato mě loď přiklopí a svým levým bortem pevně ,,přibije“ ke kameni.

Neprožívám podobné situace poprvé, proto nepropadám hned panice. Za ta léta na vodě jsem si všiml, že všechno na vodě se jeví jako jaksi ,,ze srandy.“ Když je hezké počasí a plujete si, je to sranda. Když se loď převrhne a vy padáte do vody, je to furt sranda(když umíte plavat) Dokonce i když už jste ve vodě a počítáte věci a lidi, jež se začínají kolem lodi vynořovat. Sranda končí ve chvíli, kdy vás uchopí proud a začne mlátit o šutry. V tuto chvíli se kratochvíle změní rovnou na boj o život.

Pro mě zde ,,sranda“ skončila přesně ve chvíli, kdy jsem zjistil, že loď se zaklínila do prohlubně před kamenem přesně příčně přes šlajsnu, svým levým okrajem spočívá na mých lopatkách a navíc téměř celý profil proudu ve šlajsně se teď valí přímo přes ni a dopadá mě za lodí na záda. A opravdu do tuhého jde, když zjistím, že se nemohu ani hnout, že ten proud prostě nepřetlačím. Je tady sice pod lodí jakési ,,vakuum“ s bublající a pěnící vodou, kde mohu normálně dýchat, ale zlověstně hučící proud nade mnou nahání hrůzu. Jsem nadobro uvězněn v tomto šumícím hnědožlutém pološeru a je zajímavé, jaké myšlenky se v takové situaci honí člověku hlavou.

Tady, kolem mé levé ruky, kterou hýbat můžu, leč proti síle proudu je mi to čerta platné, ubíhá kamsi do hlubin ,,koníčkovací šňůra.“ Díky tomuto, prý ,,nezbytnému doplňku“ každé lodi jsem se jednou málem utopil na hydraulickém jezu pod Strakonicemi. Jel jsem tam tehdy s dvěma motorkáři, kteří seděli v lodi poprvé a kartonem plechovkového piva, tzv. ,,piksloňů.“ Blížíme se k jezu a já říkám: ,,Tady to v poho přejedem, to je jen dvaceticentimetrovej schůdeček.“ ,,Ale sakra!“ Oni to, na potvoru, zvedli na metr a půl!! Hned nato nastává ,,titanikový“ efekt, kdy se z téměř svislé paluby řítíme přímo pod jez. A tam už se točíme pěkně ve válci. Řvu na ně, ať se potopí, že je to vyhodí spodem a oni to v pohodě zvládnou. Já jsem svázán s lodí koníčkovací šňůrou, jež mě pevně svázala nad kotníky obě nohy k sobě a jak se loď točí ve válci, tak si mě vždy ,,navine“ na sebe. Já se trhnutím zase na chvíli osvobozuji, ale za chvíli se to celé opakuje. Tak se pozvolna dotočíme přes celou šíři jezu až k jeho pravé betonové navigaci. Tam přiběhnuvší kluk, co se mě snaží vyrvat za ruku nechápe, proč nemohu vyplavat. Pochopí to, až když mě vyrve i s lodí…. Ztráty na životech tedy žádné, vodní bohové jsou zatím v tomto milostiví. Materiální daň si však vybírají značnou: Celý kartáč ,,piksloňů.“

Tak tu teď myslím na to ,jak jsem se ještě ve Skalici pokoušel marně zkrátit asi dvacetimetrovou šňůru na patřičnou délku ,,nejnovějším, nepostradatelným a hlavně neztupitelným“ WS nožem, poslaným na dobírku. Nakonec jsem rezignovaně to horolezecké lano stočil přes loket a celé to kolo hodil pod zadní palubu Vikinga. Jo, lidi se ještě dělí na ty, ,,co mají vždy ostré nože a na ty ,co je nikdy mít nebudou.“ Atmosféra v mém novém příbytku začíná pomalu gradovat tím, že začínám myslet na to, jak vlastně vydrží člověk dlouho bez vody a jídla. Cožpak vody je tu hafo, stačí jen trochu sklonit hlavu…. Nepříjemně se vkrádá ale myšlenka,jak to bude až přijde tma a zima. Zimu, tu přežiji ale tma…tu přímo nesnáším!

Při tomto a podobném přemítání, když to vypadá, že už tu jsem celou věčnost, se najednou začne zvedat hladina zpěněné vody pod lodí až k mému obličeji a než se stačím vyděsit, ozve se kdesi nahoře dunivý úder. Vtom cítím ještě daleko větší tlak lodi na svých zádech a pak se najednou vše pomalu uvolní, mě uchopí proud a strhne mě kamsi do tmavé hlubiny. Tam se otáčím jak v gigantické pračce a ztrácím úplně orientaci, zda jsem hlavou vzhůru či dolů. Poté vodní masa začne prosvětlovat až zesvětlí úplně a vzápětí uzřím po dlouhé době zase normální denní světlo.

Chvíli se z toho vzpamatovávám a rozhlížím se kolem: za mnou, asi deset metrů hučí mohutná vlna jezu již opět ve své tradiční podobě, napravo vidím bílé dno převrácené lodi, ale není to Viking. ,,Ahá, ten je támhle nalevo, blíže ke břehu. Splývá těsně pod hladinou, přes něj je křížem položené pádlo a nad ním se vznáší lodní pytel jako záchranná bóje. Pár metrů vpředu pluje bílý plastový barel a metr od něj trčí blonďatá zplihlá hlava, kolem níž jsou ještě rozšiřující se kruhy, jak se právě vynořila. Párkrát ještě polkne, aby začala vřeštět na všechny strany: ,,Ježišikristéé, co to bylóóó, Jirkóó, si tadýý!“…,,Jó, klid miláčku,….sme se práskli, v jezu byla zaklíněná loď.“ Ozve se poněkud klidněji další hlava, zrzavá, která se mezitím vynořila mezi hrdly prázdných lahví za tou bílou lodí. A vtom se otočí směrem ke mně a začnou z ní lézt oči, jak šedivé tenisáky: ,,Ale to nééé!! A dokonce s posádkou!!“ ,,To jako…. ty si byl v tý lodi? A cos tam zkoušel? A kde máš háčka?!“ ,,Háčka naštěstí nemám, ale mám něco lepšího. Tedy snad.“ Začínáme se pomalu dostávat do obrazu poměrně neuvěřitelné situace, jež právě proběhla a my jsme byli jejími hlavními hrdiny.

Postupně všechno pochytáme a vytaháme na břeh a zrzavý maník Jirka, jakoby tomu stále nechtěl věřit, praví: ,,Tak si pěkně jedem k tomu jezu a já říkám: Hani, tady to znám, jedem bez koukání. Už jsem viděl a zažil na vodě hodně, leccos sem i ve vodě našel, ale že z toho jezu vybagruju tohle, to by mě ani ve snu nenapadlo.“ ,,A našels někdy třeba pulitr rumu?“ ,,No, to teda ani náhodou, takový štěstí zase nemám.“ ,,Tak teď jo!“ A zanořím se do lodního pytle a už ho táhnu, jindřichohradeckej ,,s lodí.“ Jirkovy oči se zase vykulí a doširoka rozzáří. A už se ozývá líbezné ,,křup-křup“, jak se zlatá zátka odděluje od pojistného kroužku.

Nejdřív ,,ucvrnknu“ trochu do vody , jakože Ódinovi a bohům za to, že nás zase ,,ještě nechali.“ ,,Stejně tohle martýrium bylo jenom proto, že jsem si před cestou necvak. Vlízt do lodi bez loku rumu, to je hřích.“ Potom každý nahne asi tři mocné doušky a flaška je naše. Chudák háček Hanka se ani nestačil nadechnout k výchovnému komentáři. ,,Ale Hani, ty nás dohoníš ve Zbořeňáku vínem, viď?“ Předbíhá takticky Jirka a dodává: ,,Tohle nám teda nikdo neuvěří, to bude zase outrata, než to proberem.“ Nasedáme do lodí a společně vyplouváme vstříc dalším ,,průvodním jevům.“      

Napsal Drťajs

 

Hledáte háčka? Zkuste rádio!



Bylo to někdy na začátku devadesátých let minulého století, kdy jistá rozhlasová stanice zavedla ve svém večerním čtvrtečním vysílání jakousi ,,On Air seznamku“. Sedával jsem tehdy ve své ,,Večerce“, malém krámku z panelákové kočárkárny a vzhledem k tomu, že jsem měl naladěnu tuto stanici, nemohla mně minout ani tato relace. Už jsem si pomalu zvykl na její monotónnost, jež způsobovala prezentace jednotlivých posluchačů-zájemců o seznámení.

Muži měli minimálně maturitu a výčet jejich koníčků obsahoval hlavně sport, zahradu a děti. Ženy byly štíhlé a hledaly pohledné nekuřáky, abstinenty a domácí kutily, jež mají rádi děti. Celý národ najednou jakoby ignoroval pivo, fotbal a ryby.

Byl jsem v té době zrovna bez ,,háčka“, což pro vodáka nemusí být zas až tak katastrofa(někdy právě naopak). Můj bývalý háček odplul jako ,,au pair“ do Anglie a tak se tady přímo nabízel způsob, jak přijít k novému a navíc to vysílání trochu ,,uvést do reality“.

Vytočil jsem tedy jednoho čtvrtečního večera to, několikrát za večer opakované číslo a po přihlášení moderátora říkám: ,,Ahoj, já jsem Roman a sháním háčka na vodu, protože původní mě odplaval do Anglie.“ ,,No, to je senzační“, dí moderátor, ,,ale řekl bys něco více o sobě?“ ,,Tak, nejdřív bych chtěl upozornit ty, co shánějí ty pohledné domácí kutily, ať nevolají, byla by to ztráta času.“ ,,Já jsem totiž hrozně línej, nejradšl ležim na gauči a čtu.“ ,,Taky rád vařim, protože hrozně……jím…,jo a ještě chodim do hospody a jezdim na tu vodu.“ Na druhém konci nastalo hrobové ticho……Zkoprnělý moderátor se ještě zmohl k poslední otázce: ,,A v jakém věkovém rozmezí si asi tak toho háčka představuješ?“ Řekl jsem: ,,Od osmnácti do třiceti dvou.“ Horní hranici jsem vždy uváděl o rok nižší, než bylo mě. ,,Takže tedy:“ Následovalo zopakování informací a spojení. ,,Díky.“ ,,Ahoj.“ Telefon zaklapl, aby se téměř v zápětí rozdrnčel a volala první zájemkyně. A pak hned druhá…..a třetí….Zavřel jsem večerku a za neustávajícího zvuku telefonu se přemístil do bytu o patro výš, kde telefon pokračoval ve své nekonečné písni až do půlnoci, kdy jsem ho nekompromisně vytrhl ze zdi a tím se spasil. Zajímavé na tom je, že volaly postupně všechny ty, co sháněly ty nekuřáky a domácí kutily a vždy si až nakonec nechaly informaci, že mají děti. A tím byla konverzace prakticky vyčerpána. V té době jsem byl ještě neoblomně přesvědčen, že děti na vodu prostě nepatří. K tomuto názoru jsem dospěl po častém hlídání bráchy, poté jeho kluka a dalších mimin známých. Ale nebojte se, i já jsem nakonec přispěl do fondu obnovy naší rasy hned třemi kusy.

Ráno jsem šel docela normálně do práce a když jsem se v poledne vrátil, zapojil jsem odpojený telefon a než jsem si stačil připravit ,,krmi“, opět zvonil. Zvedl jsem ho tedy a na druhé straně se ozvalo vysokým zpěvným hlasem: ,,Ahoj, já jsem Jana a poslouchala jsem tě včera v rádiu a líbilo se mi to.“ ,,A proč tedy voláš až dneska?“ ,,No protože jsem si včera říkala, že to bude hroznej šrumec, tak s tím počkám až do dneska.“ ,,A dobřes udělala!!“ Povídám na oplátku já a tak nějak vím, že tady je konečná v mém hledání, neboť ona praktikuje přesně moji doktrínu o tom, že: ,,Když chcete někde vyžrat to nejlepší, můžete tam klidně přijít jako poslední, protože ti, co se tam ženou opřekot před vámi, to nejlepší zaručeně přehlédnou.“ Často se mě lidi ptají, jak mohu mít tak pestrý život, když jsem v podstatě pomalej a línej a já říkám: ,,Lidi se ženou kupředu a nekoukaj napravo ani nalevo a já jdu za nima a seberu co nechali napravo a nalevo.“ Asi se divíte proč se tímhle chlubím ale konkurence se v tomhle směru nebojím. Tohle se prostě nenaučíte. Tak se musíte narodit. A i těch pár jedinců, jež se tak narodí, se to snaží zarputile změnit. Chodí dokonce k různým psychologům a podobně, aby nakonec zjistili, že se snaží zničit dar.

A Jana se rozpovídala dál:………,,a jsem katolička a mám pětky.“ ,,No, to jsou zásadní informace!!“,,A né to, co furt tlachaj v rádiu o maturitě a tak…“ ,,Maturitu mám samozřejmě taky.“ ,,A dělám sestru ve Vinohradský.“ Tam jsme si dali i první sraz. Přišla mi otevřít sestra, že mnohý pacient jí ošetřovaný, by už z nemocnice nechtěl ani domů. Mě naopak hrozilo, že se ze mě pacient stane, tlak mi vyletěl minimálně na dvě stě na tři sta: Měla skutečně pětky!! A navíc vlnité blond vlasy až do pasu a modrý oči….Dělala ale na porodním a pacientky tyto přednosti těžko ocenily, tak zbyla prostě pro mě. ,,Ve středu mám jen do dvou,“zazněla mezi řečí další konstruktivní informace. ,,Tak to je super, vemu Transita a pojedeme na Slapy.“ ,,Cože, Tranzita?!“ A skutečně,ve středu odpoledne jsme již ujížděli po štěchovické výpadovce mým starým ,,čumákovým“ Fordem transitem. To vozidlo bylo samo o sobě, jako u mě vždy, jakýmsí protestem proti masovému automobilovému ,,mazlíčkovství“. Otlučená, orezlá a popsaná karoserie, hlučný dieselový motor, zato v nákladovém prostoru za třemi sedadly v řadě a plechovou přepážkou, byl vždy natažen koberec, připraven spacák a kytara. Navíc, z kovové zahrádky, natrvalo přirezlé ke střeše, se daly výborně trhat třešně. Během cesty mě ještě Jana stačila ,,sestřelit“ od volantu. To když jsem v Měchenicích, řekněme trochu ,,odvážněji“ předjížděl, že jsme se tak tak zařadili před protijedoucím autobusem. ,,Tak buďto tady vystupuju a nebo pojedu já!“ Prohlásila rezolutně po této bravurní akci. Pro mnohé jistě velký útok na ,,ego“, pro mne však ne. Vždy jsem si v duchu přál holku, která bude jezdit na motorce, autem, bude zpívat a hrát a nebude se bát napít. Uvařit si umím, jak už jsem říkal, vyprat taky a uklízení a žehlení nepovažuji za životně důležité. A když nejde o život…. Od takovéto, logicky, zase nemůžete očekávat nějakou moc ,,rozněžnělost“. ,,Tak tedy jeď,“ říkám v klidu, jen co po pár metrech zastavím u kraje a v duchu tuším, že mi to za chvíli ráda vrátí. Počínala si však prakticky profesionálně, sedadlo posunula co nejvíc dopředu, aby vůbec dosáhla na pedály a téměř rozpažila na velikém volantu, neboť tento ,,skvost“ ještě neměl posilovač řízení. Vzápětí zbořila všechny mýty o blondýnách: Rozjela se napoprvé a plynule, bezpečně a s přehledem jsme za slabé půlhodiny dospěli na Ždáň. Tam jsem půjčil na hodinu ,,Vydru“, laminátovou kánoi, abych si ji vyzkoušel v lodi. Seděla v ní jak přišitá, loď neměla takové to zvláštní ,,chvění“, jak mívá s některými lidmi a pak vám nezbyde, než celou dobu jenom hlídat, abyste se ,,necvakli“. Lidé se prostě dělí na ty, s nimiž loď chvění nemá a na ty, s nimiž má. A je to navíc neměnná situace a mnozí z těch, s nimiž chvění má, by dokonce strašně rádi jezdili na vodu a mnozí i jezdí……! Upřímně lituji je i jejich blízké.

S mým novým háčkem, jak už od teď mohu Janu nazývat, loď chvění rozhodně neměla a navíc ji to v ní moc slušelo. A já jsem si zase v duchu začal říkat, jako už mnohdy předtím: ,,čím jsem si to zasloužil.“

Hned další sobotu jsme vyrazili s mým ,,Vikingem I.“, že si dáme ,,na férovku“ hned napoprvé ,,Týnec-Pikovice.“ Tento kultovní úsek jsem dlouho považoval za , řekněme, nejexponovanější na českých řekách. Viking I., stará spravovaná laminátka typu ,,Lužnice“, zcela nevhodná na peřeje, neb se strašně zalévala, ale jinak nedostižná na ,,volejích“. České řeky, jak známo, skýtají především voleje,proto nesla své jméno hrdě často v čele téměř každé výpravy.

Ostrá příď Vikinga I. rozčísla čočkovou polévku Sázavy u kempu v Týnci, aby se vzápětí stočila doprava a vyjela nad hranu týnecké šlajsny, kde se loď, zhruba ve třech čtvrtinách své délky, když převážila moji váhu na hraně jezu z dřevěného hranolu, zhoupla špicí dolů, aby hned nato prolétla jak šíp šlajsnou a doleva se stáčejícím proudem pod ní. Jana se nestačila ani leknout, zato si všimla množství vody, jež loď nabrala. ,,Co to bylo?“ ,,To byl jez,“ ,,Týnečák.“ ,,Cože, tady byl jez!!!“ ,,A jakto žes mi to neřek??!“ ,,No, to koneckonců jako háček máš hlásit přeci ty.“ A odvolávám se na množství instrukcí, jež dostala ještě na Slapech. ,,A bude ještě ňákej?“ ,,Hafo.“ ,,Tak to já budu vejskat!“ Opřeli jsme se chutě do pádel a prolétli ,víceméně bravurně, celou část až do Žampachu. Samozřejmě, nevýskala ani před jedním jezem. Zato ,když byl u řeky pěknej barák s kytkama, pes nebo kočka, tak to jó.

,,Tady, Jani, pojedem buď uplně vpravo nebo uplně vlevo, prostředek by byl přímou cestou do říše Aegirovy*.“ Povídám na voleji před žampašskou šlajsnou. ,,Tady je zase jez?“ ,,Poslední.“,,To je škoda, tamto bylo pěkný.“ ,,A to už bude jen samej ten……….volej??“ ,,Ne, uvidíš, ještě to bude hezký.“ ,,My ale teď pojedem radši vpravo, vlevo je pak dole šutr a to bychom museli přitahovat, dělat náklon a takové ty voloviny…“ A zamířím přídí Vikinga I. neomylně k pravé koze šlajsny, samozřejmě ,,bez koukání“, neboť to tu mám nejmíň třicetkrát projetý.

Strom, položený šikmo přes proud pod šlajsnou je však zrada. Navíc proud kolem jeho kmene si nás nekompromisně stáčí doleva,přímo na ten šutr, před kterým mizí pod hladinou. Tady vycítím poslední šanci: ,,Jani přitáhni!!“ A vzápětí mocně zabírám a nakláním loď napravo. Jana krásně zanoří pádlo napravo ,dál od lodi, to se však hned zachytí svým oplechovaným, roztřepeným koncem o ponořený strom, aby ji ve vteřině vyškublo z lodi, jako když na podzim uklízíte Jiřiny. Mně mezitím proud tlačí dnem lodi na ten kámen. Snažím se to zarputile vyrovnávat vysedáváním až na levý bort lodi, ale kdeže! Za okamžik už splývám proudem za převrácenou lodí. Říše Aegirova a Njordova* si nás dokonale rozebírá. Jana, věrna plně mé instrukci, že nikdy nesmí pustit pádlo, ho neustále třímá v rukách a padá s ním do vln, když jí zběsilý proud podráží nohy. Jedinou radou, kterou jsem jí zapomněl dát, bylo, že se nesmí v proudu snažit postavit a na to teď těžce doplácí. Já mezitím doplynu s převrhnutou lodí na konec asi stometrové kamenné navigace, za kterou se tvoří tišina. Tam loď stočím, dotáhnu k druhé straně navigace a zhruba vyliju. Pak ji ledabyle vytáhnu kus na kameny, abych zjistil, co je s Janou. Ta, zmítána proudem, těžce dosedla, až to plesklo, obkročmo na poslední kámen v tom proudu na úrovni konce navigace. Seděla tam, s odevzdaným výrazem, pádlo na klíně a s mokrými, dozadu staženými vlasy, jež končily až ve vodě a s připláclým mokrým tričkem, které dokonale vyrýsovalo její tvary. Vybavila se mi při tom severská bohyně Idunn, jež svými jablky udržovala neustálou mladost bohům ve Valhalle*. Tato to však dovedla i bez jablek. Chtěl jsem tam takto ještě chvíli spočinout a pozorovat ji, ale musel jsem jí přece zachránit!! Překonal jsem tedy naštěstí proud k jejímu kameni a uchopil ji i s pádlem do náručí. Zpět, obtěžkán ještě její vahou, jsem překonal proud daleko lépe. Nutno dodat, že z mého náručí se jí nechtělo, ba naopak jsme pokračovali v hezkém objetí. ,,Vidíš Jani, neříkal jsem, že to ještě bude hezký.“ Dál to popisovat nebudu, je to přece vodácký příběh a ne červená knihovna, ne! Jedině snad to, že jsme se nakonec zadívali do žlutooranžového zapadajícího slunce, jež na vlnkách řeky vytvořilo stříbřitě –zlaté odlesky. Kdo se smál nakonec nejvíce, byla pravděpodobně naše loď. Ta, ledabyle pohozena, využila situace, sklouzla z kamenů a nepozorovaně si odplula v dál… Tam, uprostřed stříbřitých vln, jsme ji taky po chvíli zpozorovali. Co naplat. Museli jsme zpět přes proud(rád jsem si to zopakoval, byl to přece začátek) a dále kus naší plavby absolvovat potupně pěšky po Posázavské stezce.

Po čase jsem se dozvěděl, že toto(rozuměj zachránění z toho proudu) byl klíčový okamžik k tomu, aby se mnou sdílela dalších patnáct let v dobrém i zlém.

P.S. To se jen tak říká, se mnou je přece jenom ,,dobré.“

*Aegir, Njord- severští bohové moře a hlubin

**Valhall- nebeský chrám a sídlo severských bohů a hrdinů v boji.

Napsal Drťajs