Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Řekou bez vodáků - středním tokem Jizery

 


Turistická řeka - Český ráj - Hradecký kraj - Malá Skála - Mnichovo Hradiště, 33 km klidné plavby

Jizera je řeka mnoha tváří. Zkušení vodáci znají zpravidla spíše její horní tok. Ti nejzkušenější ji znají téměř od polské hranice až k Vilémovu, méně "vyhrocení" kamarádi divoké vody pak dále po proudu k Železnému Brodu. I oni však na tomto úseku naleznou krátký obtížný úsek, který lze prohlédnout z pravého břehu, po kterém vede známá Riegrova stezka.

Jizera ale nabízí dostatek vyžití i těm, kdo nemají vyšší ambice a stačí jim poklidné a nenáročné pohoupání na otevřené lodi. Za vyššího stavu vody, v době jarního tání či po vydatnějších deštích, se mohou vodáci - turisté nalodit již na soutoku s Kamenicí ve Spálově. V letních měsících, kdy vody zpravidla nebývá tolik, je lepší vyplout až z Malé Skály, pod kterou řeka nabízí krásnou víkendovou plavbu. Nenajdete zde sice takové zázemí jako u tradičních řek typu Vltavy či Berounky, ale kdo nechce stát frontu na jez i na pivo, tomu se tu bude dozajista líbit. Tím spíše, že Jizera není zdaleka tak nudná a nezáživná, jak by se dalo s ohledem na její opuštěnost soudit.

Mírně proudí zvlněnou krajinou a díky nedalekému Českému ráji nabízí i některé vyloženě panoramatické pohledy. A ačkoli břehy nelemuje jeden stánek za druhým, žízní tu nikdo umřít nemusí. Jedinou nepříjemností jsou jezy.

Kdo se chce v sobotní ráno probudit na břehu řeky, zahájí víkendovou plavnu již v pátek přespáním v maloskalském pravobřežním kempu. Malá Skála, oblíbené letovisko, nabízí možnost přiměřeného kulturního vyžití, milovníci památek jistě neopomenou navštívit zbytky středověkého skalního hradu upravené v 19. století na romantický pantheon. Tyčí se přímo nad jezem, jehož splutím lze první den plavbu zahájit. Nepřinese sice příliš velké vzrušení, ale v oblasti jezů je to bohužel to nejlepší, co řeka v tomto úseku nabídne. Po osmi kilometrech klidné plavby je akorát čas k obědu, který nabídne stylová restaurace Zrcadlová koza na levém břehu. Břeh opačný pak nabízí patrovou roubenou stavbu Dlaskova statku, v němž je expozice turnovského muzea Českého ráje, a kousek dál po proudu pyšně se nad řekou tyčící zámek Hrubý Rohozec. To už má ale vodák za sebou seznámení s typickým jizerským jezem v Dolánkách. Je bezmála tři metry vysoký a nedává jinou volbu než středně obtížné přenášení, lépe po pravém břehu.


Silueta Hrubého Rohozce ohlašuje, že se blíží Turnov, město drahokamů. Má status městské památkové zóny a nabízí nejen četné památky, ale i širokou škálu restauračních zařízení. Na jeho konci je řeka přehražena dalším nepříjemným jezem. Opět se nedá ani sjet, ani zkoníkovat, takže je možno si vybrat jen ze dvou špatných variant - přenášení po pravém břehu a přenášení po levém břehu. Těžko některou variantu doporučit, každý nechť se tu řídí vlastním uvážením. Určitou satisfakci však Jizera vzápětí poskytne v podobě pěkného houpavého úseku, jehož čtyři kilometry do Příšovic již žádné zákeřné překvapení nenaruší. U silničního mostu Ploukonice - Příšovice se na pravém břehu ukrývá první a poslední oficiální tábořiště, jež je záhodno využít k přespání. Ostatně z Malé Skály je to sem 19 kilometrů, což je akorát tak přiměřený denní úsek. Pro pořádek budiž dodáno, že v Příšovicích stojí kromě několika pěkných roubených statků i ta vytoužená hospoda...

Druhý den plavby zahájí bohužel dosti záhy další nepříjemné přenášení jezu Svijany (kteréžto jméno není jistě neznámé milovníkům pěnivého moku), prvního ze čtyř, jež je před dobytím Mnichova Hradiště nutno překonat. Jinak ale nadále platí, že řeka celkem příjemně teče. Za dobré vody si lze dokonce i sjet šikmý, lehce poškozený jez v Březině. Kdo toho chce za víkend stihnout co nejvíc, může tuto vísku využít jako výchozí zastávku do CHKO Český Ráj - nedaleký pískovcový masiv Mužský nabízí nesčetné přírodní útvary i zbytky několika skalních hrádků (především známých Drábských světniček). Je to ale několikakilometrová výprava a přes 150 metrů převýšení, takže je třeba dobře odhadnout časové možnosti. Do Mnichova Hradiště je to ještě dalších osm kilometrů a oba zbývající jezy, v Loukovci i kus nad samotným Hradištěm, se musí opět přenášet. Před druhým jmenovaným je navíc dosti dlouhý volej a pod ním obvykle málo vody. Výčet památek, jež řeka míjí, je pak třeba doplnit o zříceninu zámku Zasádka, protilehlý románský kostel v Mohelnici nad Jizerou a samozřejmě o zámek v Mnichově Hradišti (opět městská památková zóna). Před zámkem stojí komplex bývalého kapucínského kláštera, v jehož kostele je pohřben i Albrecht z Valdštejna. Z Příšovic to sem je celkem čtrnáct kilometrů.

 
Přístup a doprava:

K uvedenému úseku se lze pohodlně dostat jak autem, tak vlakem. V prvém případě je nejrychlejší spojení po silnici R 10 k Turnovu a dále po E 65 k Malé Skále, železnice vede v podstatě neustále kolem řeky. Hlavní trať Praha - Turnov má číslo 041, pro další jízdu do Malé Skály je v Turnově zpravidla nutno přestoupit. Železnice je dobře dostupná jak z kempu v Příšovicích (nádraží je tu asi 2 km od řeky), tak pochopitelně v Mnichově Hradišti - kdo si tedy nechá auto v Malé Skále, měl by se pro něj bez potíží dostat.



Další informace:

Kilometráž českých a moravských řek (ShocArt 1998), turistická mapa KČT č. 19 (Český ráj); informační centra Turnov a Dlaskův statek.

 

 

 

ÚHLAVA

Úhlava – západočeská alternativa

Západní Čechy; délka: 93,5 km, obtížnost ZW

Dalším „netradičním“ tokem pro účely letní dovolenkové vody je Úhlava, jeden ze čtyř zdrojů vodácky mnohem známější a nesrovnatelně využívanější Berounky. Je to řeka disponující téměř vším, co může našinec očekávat – najde se tu pár pěkných peřejek, tu a tam i sjízdný jez, řeka neprotéká industriálními městy a v jejím okolí není nouze o turisticky atraktivní pamětihodnosti všeho druhu. Pokud se tedy nestala Mekkou všech červencových turistů, je to proto, že k úplné dokonalosti přeci jen jedna podstatná náležitost schází. Stejně jako většina dalších řek podobných rozměrů nemá ani Úhlava zpravidla v létě dost vody. Pokud budete mít ale štěstí a zjistíte, že přehrada v Nýrsku z jakéhokoliv důvodu vypouští, neváhejte a vyražte na Šumavu. Úhlava může nabídnout jak příjemné víkendové svezení, tak i zajímavý týdenní program. Celý tok od nýrské přehrady až do města piva měří totiž 93,5 kilometru, a pokud jste milovníci dlouhých denních etap, můžete samozřejmě navázat i splouváním Berounky.
Řeka je dopravně velmi dobře dostupná, a to jak po silnici, tak i pomocí železnice, která v dlouhých úsecích řeku provází. Tradičním místem pro zahájení plavby je Nýrsko (ř. km. 88,8, nasednout lze ovšem již přímo pod přehradou o pět kilometrů výš), pro střední úsek Klatovy (ř. km. 64,4) a pro spodní Přeštice (ř. km. 31,3) – všechny tyto lokality jsou dostupné i vlakem. S ohledem na dobrou dostupnost lze plavbu skončit v podstatě kdekoliv. V Plzni – Slovanech ústí Úhlava do Radbuzy, ta se pak o dalších 4,7 km dále stéká se Mží a vzniká Berounka. Jako limit sjízdnosti celého toku se uvádí 60 cm na vodočtu ve Štěnovicích, respektive 40 cm v Nýrsku.
 
Za vodácky nejatraktivnější bývá obvykle označován horní úsek řeky mezi nýrskou přehradou a Janovicemi nad Úhlavou (ř. km 75,9). Zde se také na počátku září pravidelně koná jednodenní vodácká akce, pro niž je zajištěno pouštění vody. Lze ale konstatovat, že s výjimkou několika posledních kilometrů si řeka udržuje poměrně stabilní a velmi příjemný charakter. Je dostatečně široká, takže nehrozí nafackování od pobřežních vrbiček, a i když si tu a tam zameandruje, je koryto neustále dostatečně přehledné a není nutno umírat strachy, jaká že zrada vybafne ze zatáčky. Občas se proud trošku zrychlí a objeví se příjemné, nezáludné peřejky – příkladem mohou být třeba tzv. Čížické proudy v dolní části toku. Počet jezů je na české poměry standardní, ocenění nicméně zasluhuje skutečnost, že procento sjízdných je podstatně vyšší než u většiny dalších českých toků. Jednak se jedná poměrně často o klasické šikmáky, které lze za dobrého vodního stavu bez nesnází a větších újem na lodicích překodrcat, jednak o nízké stupně, které jízdu příjemně zpestří a rovněž neohrozí. Některé z nich mohou poskytnout i příležitost k lehkému pocvičení, což za slunných dnů nepochybně ocení zejména nesehrané posádky a rozhodní mladí mužové, toužící předvést rozsah svých schopností sličným partnerkám, popřípadě i jiným ženám. Za zmínku stojí především jízek pod zbytky Kokšínského hrádku (ř. km. 51,8), kde se na pravém břehu zároveň nabízí velmi pěkné místo k přespání.

A propos táboření. Stejně jako jiné vodácky méně využívané toky je i Úhlava na oficiální kempy poměrně chudá. Jeden najdeme v Nýrsku, druhý u Beňov, možné je i přespání u loděnice v Příchovicích. Jinak je nutno nocovat, jak se dá. Spíše než lesy je řeka obklopena lukami a poli, hezká místa se však tu a tam přesto najdou. Výhodou je, že okolní obyvatelé nemají s vodáky špatné zkušenosti, takže domluva je zpravidla možná. Tu a tam se najde i zcela odlehlé místečko jako již zmíněná louka pod Kokšínem, jde ale spíše o čestnou výjimku.

Úhlava v žádném případě nezklame ani milovníky památek. Jedinečným skvostem, který nesmí být v žádném případě pominut, je především překrásný vodní hrad Švihov, někdejších panských sídel je však kolem řeky rozeseto mnohem více. Namátkou lze jmenovat zříceniny hradu Pajrek, zbytky hrádků Janovice nad Úhlavou, Komošín, Kokšínský hrádek a vesnickou zástavbou pohlcenou tvrz v Dolanech. Z Janovic se lze vypravit i na velmi zachovalou a turisticky atraktivní hradní zříceninu Klenová. Perlou českého baroka je městečko Přeštice, jemuž vévodí chrám Nanebevzetí Panny Marie, postavený podle Dientzenhoferova návrhu; na barokním zámku v nedaleké Dolní Lukavici působil v 18. století jako kapelník Josef Haydn. A ve výčtu by bylo možno ještě dlouho pokračovat…

Každopádně je Úhlava řekou, která potěší srdce vodákovo a na kterou se každý, kdo ji poznal, rád znovu vrátí.
 

 
 

PLOUČNICE

Ploučnice – volba pro krátkou dovolenou

 

 


Stráž pod Ralskem – Starý Šachov
ZW, 67 km – sjízdné při stavu kolem 25 cm na vodočtu v České Lípě, tj. téměř po celý rok
Starý Šachov – Malá Veleň
ZW, 11 km – sjíždí se zřídkakdy, mnoho jezů s obtížným přenášením
Malá Veleň – ústí do Labe
WW I, XX km – sjízdné při stavu nad 90 cm na vodočtu v Benešově nad Ploučnicí

Ploučnice bývala v dávných dobách oblíbenou jarní i podzimní řekou. Ovšem jen do té doby, než se začalo proslýchat (v období plné devastace okolí), že je to vlastně radioaktivní řeka, protože v oblasti jejího prameniště se intenzivně těžila uranová ruda. Po útlumu této těžby a asanaci okolí se opět začínají probouzet rekreační oblasti, jako jsou vodní díla Horka a Hamr na Jezeře, a po vyčištění a otevření bývalého vojenského újezdu Ralsko se stává Ploučnice neprávem opomíjenou řekou, která nabízí ticho, přírodu, romantiku a plno vodáckých zážitků. Skoro se obávám, aby se z ní nestala červencová Vltava. Přitom délka splouvaného úseku od Stráže k Žandovu či Šachovu dosahuje délky Otavy i Vltavy v úseku mezi Sušicí a Pískem, respektive mezi Vyšším Brodem a Českými Budějovicemi – je to tedy řeka na týdenní putování.

Ploučnice protéká oblastí pískovců, a proto je právě na této řece dostatek vody téměř po celý rok a naopak povodně jsou zde výjimečné. Řeka odvodňuje oblast Lužických hor a Ještědského hřbetu, na jehož svazích pramení, u Stráže pod Ralskem její vody zadržuje přehradní hráz Horka. Pod ní lze dávat lodě na vodu.

Plochou krajinu, kterou na severu lemuje hřeben Lužických hor, oživuje čedičový kužel Ralsko (bez jednoho metru se vypíná 700 metrů nad moře), podle kterého získal jméno kraj kolem. Na jeho vrcholu byl již ve 14. století postaven strážný hrad a je odtud vidět opravdu daleko. Podobných vrcholů se zbytky hradů najdete v okolí více, stačí se orientovat podle turistických map.

Do Novin pod Ralskem poplujeme po potůčku, kde za nižšího vodního stavu musíme někdy loď postrčit na mělčině. Ostatně na Staré řece to nebývá jinak. Ojedinělou zajímavostí je průrva Ploučnice právě na počátku obce Noviny. Řeka se zde prodrala pískovcovým podložím několika puklinami. Člověk tomu napomohl a upravil tunel, kterým řeka protéká, tak že, za optimálního stavu lze tunelem projet. I když není dlouhý, nepůsobí zrovna příjemně. Řeka vstupuje mezi sklaní stěny, postupně se uzavírá a najednou vtéká do tunelu. Za velké vody by to mohlo být nebezpečné. Určitě je třeba včas přistát a prohlédnout, zda nejsou v průjezdu vzpříčené stromy.

Za nízkého vodního stavu je na konci tunelu malý schůdek (asi 30 cm), kde loď může zadrhnout. Řeka se poté malinko rozšiřuje a meandruje k Mimoni. Zde najdete ubytování, nikoliv však místo k táboření. S tím je na této dosud neobjevené řece trochu problém. Oficiální tábořiště zde téměř nejsou. Zato zde najdete romantická zákoutí na lukách i v lesích a budete-li se chovat jako praví zálesáci, je možné v malé skupince tábořit leckde.

Pravá romantika začíná právě pod Mimoní. Řeka protéká téměř 30 km loukami, sevřenými borovými lesy, bývalým újezdem. Nikde človíčka (turisté tuto oblast objevují pomalu), jen příroda. U mostu u Borečku najdete na kraji lesa je příjemný plácek pro několik stanů. Zachovejme však tato místa po sobě tak, jako bychom zde nikdy nebyli.

Pak přijde úsek neuvěřitelných meandrů. Na půl kilometru dlouhé louce uprostřed borového lesa řeka překoná téměř třikrát tak dlouhou vzdálenost. Na kraji lesa je také jedno z dalších krásných míst pro bivak. Neřeknu, na kterém břehu, ti zkušení je objeví sami. Navíc zvláště na levém břehu (při správném hledání) najdete krásné pískovcové útvary. Občas se může objevit přes vodu strom či hustší vrboví. Přesto se po řece dostanete velmi brzy k mostu u Brenné, kde proplujete malým zúžením, snad bývalým náhonem dnes již zaniklého mlýna. Kousek pod Brennou přidá vodu Svitávka, která ústí do Ploučnice zprava. Dalších deset kilometrů a dvě hodiny může trvat plavba do Žizníkova. Tady vodácká žízeň končí, neboť je tu hospoda – první od Mimoně. Opravdová divočina!

Ale to již vplujeme do okolí České Lípy. Při průjezdu městem přeneseme dva jezy a dostáváme se k soutoku Ploučnice s Robečským potokem – dříve občas sjížděný potok, dnes údajně peklo plné kopřiv a padlých stromů. Nakonec vstupní údolí tohoto potoka se i Peklo jmenuje. Dál od řeky, ale u soutoku, najdeme i jediný větší kemp. Pod Českou Lípou se tok řeky opět trochu rozbíhá. S první peřejí se setkáme pod jezem ve Stružnici, kde se jezdívaly i slalomové závody. Zde u mlýna na prvém břehu je také možno dohodnout nouzové přenocování.

A máme před sebou posledních 10-15 km, podle toho, kam chceme dojet, nebo kam to bude podle vodního stavu možné. Většinou však tento úsek sjíždíme na jaře a po deštích. Řeka se počíná pomalu uzavírat do hlubšího údolí, které se ještě prohlubuje směrem k Děčínu. Přibývá jezů, které mírní zvyšující se spád. Za normální vody je vhodné skončit v Žandově, Starém Šachově, nejdále snad ve Valkeřicích. Ale problémů s přenášením jezů přibývá. Jen zkušení a otrlí vodáci mohou zkusit projet úsek přes Františkov a Benešov do Malé Veleně. Jezy jsou za vyššího vodního stavu opravdu nebezpečné a nepřistát včas, může jít o život. Pod Velení naopak spád řeky příjemně roste, většina jezů zde bývá při správné vodě sjízdná a na vyšší vodě lehce doplujeme až do Labe. Zde může být zážitkem přejet velkou řeku na levý břeh. Pokud v Labi teče za vyšší vody nějakých 500 m3/s, je to kus umění.

Kraj, kterým Ploučnice protéká, je zdánlivě opuštěný. Krajina nadchne ty, kteří mají rádi lesy a louky bez poskvrny civilizace. Mnoho památek zde bylo v uplynulých letech zdevastováno, do některých se ale již vrací život a krása. Zkusme je objevovat společně v tomto zapomenutém kraji.



   

 

 

SALZA

Štýrská Salza – řeka učitelka

Kilometráž:
ú Tarzach – Weiselboden ř.km 78 – 45 WW I – II
Weichselboden – Wildalpen ř.km 45 – 33 WW I
Wildalpen – ú. do Enns ř.km 33 – 0 WW II – III
Rakouští vodáci říkají Salze Řeka učitelka. Rozhodně mají pravdu. Štýrská Salza je opravdu nejprovařenější řekou Evropy a není ostříleného pádlisty, který nepiloval v její průzračné vodě svoje první záběry. Je oblíbenou nabídkou cestovních kanceláří nejen z Čech, ale i ze Slovenska nebo Maďarska. Sjízdná bývá celoročně a i za malých vodních stavů si ji užijete. Jste-li ovšem úplní začátečníci, dejte pozor na vysokou vodu při jarních táních.

I když je řeka jednoduchá, nepřesahuje nikde obtížnost WW III a nevyžaduje po vás kdovíjaké zkušenosti. Je nutné používat vodáckou výstroj a výzbroj, tj. neopren, botky, přilbu a vestu. Za jízdu bez přilby byste mohli být dokonce lapeni a pokutováni říční hlídkou. Nemalé pokuty též zaplatíte za raftování. Plavidlo jiné než „kanu”(Pálava, Orinoko) nebo kajak (singl) nesmíte používat; raftování je vyhrazeno pouze pro místní společnosti.

Salza pramení pod kopcem Goller (1766 m. n. m.) a na své cestě do Mariazellu je to pouze nezajímavý, většinou regulovaný potok. Celoročně bývá sjízdná z Guswergu až do soutoku s
Enns.
Chcete-li sjet celý úsek, počítejte se třemi dny. Nasedací místo na horní část je pod vesničkou Guswerg při ústí Aschbachu. Obtížnost maximálně WWII, úzké meandry v překrásném kaňonu Salzatal a malý tah vody – to jsou ideální podmínky pro úplné začátečníky nebo nenapravitelné romantiky. Po 15 km řeku přetíná dřevěný most a silnice se od ní vzdaluje do údolí Weichselbachu. Jestliže věnujete Salze pouze dva dny, je zde výborné nasedací místo s pláckem pro autobus a toi kadibudkou. Řeka se na své další cestě zařízne do hlubokého skalního kaňonu, z kterého se vymaní až u ústí potoka Weichselbach. Ocitnete se na vzdutí malé přehradní nádrže. Hráz přehrady lze vlevo pohodlně přenést. Kajakářům, kteří by snad uvažovali o skoku z plošiny hráze, posílám velké varování – pod hrází je velmi mělko a skokan by se snadno ocitl v ohrožení života!. Před Wildalpenem je několik hezkých peřejí WW II. Ústí potoka Hinterwildalpenbach vlevo, což je mimochodem pro kajakáře krásný sjízdný přítok s celou řadou různě vysokých, převážně umělých stupňů (silnice vede podél, pádluje se kam až vyjedete a je voda). Sto metrů před dřevěnou lávkou projíždíme přes dva nízké umělé stupně s rodeovou vlnou. Ve Wildalpenu je i vyhlášený kempík.

Pod Wildalpenem začíná nejhezčí a nejvyhledávanější úsek Salzy. Svižná dvojka si to uhání v souvislých peřejkách až k soutoku s Lassingem. Ten je na jaře sjízdný z vesnice Klaus (WW III – IV). Lassing se Salzou do sebe přímo narážejí, a tak jejich soutok tvoří bezvadné místo pro sqirtování. Odtud začíná být dvojková voda prokládána trojkovými peřejemi a svůj charakter si zachovává téměř až do konce. Po přiblížení silnice na levém břehu vám krátký silniční tunel oznámí začátek první ze tří nejhezčích soutěsek Salzy. Peřeje se stávají techničtější, ale nepřesahují obtížnost III.

Další soutěska pod silničním mostem ( S 24) se otevře až při ústí Medlingbachu. Poslední soutěska je velmi úzká a za VV plná záludných karfiolů a rozbitých proudů. Za normálních podmínek jde ovšem o jednu z nejmagičtějších soutěsek tvořenou slepencovými převisy. Dva kilometry pod Obere Palfau je možné plavbu ukončit u raftového centra a kempu, nebo pokračovat kaňonem až na vzdutí tvořené hrází na soutoku Salzy s Enns. Zde je kemp raftové společnosti Up and Down.

Z Čech je na Salzu nejlepší cesta přes Dolní Dvořiště po 125 do Pregartenu. Dále po 123 přes městečko Enns a po 115 přes Steyr podle Enns nahoru. Kousek za Krippau je odbočka na Palfau a to už jedete podle Salzy nahoru. Nepotřebujete ani dálniční známku.

Možnosti ubytování jsou velmi dobré v kempech Up and Down, v Palfau, nebo nejlépe ve Wildalpenu, kde je vodácké centrum a výborná hospoda. Ceny za kemp od 5 euro za osobu.

Kontakt
www.wildalpen.at

Vodočet wildalpen MV-SV 200 VV 250
        


 
 
 

BÍLINA

Bílina – příjemné překvapení severu

Řekne-li se Mostecko, mnoha lidem se vybaví měsíční krajina, obraz totální zkázy. Jeho odlesk padá i na říčku Bílinu, která regionem částečně protéká. I podle kilometráže má být značně znečištěna odpady z průmyslu. Skutečnost je však trochu jiná. Mostecko jako takové prochází nákladnou rekultivací a voda v Bílině je čistá a plná ryb. Přesto se jí vodáci stále vyhýbají, navzdory tomu, že jde o tok sjízdný v podstatě celoročně, ba dokonce i v letošním extrémním suchu, které proměnilo řadu tradičních toků v kamenitá vádí.

Bílinu lze splouvat z Rudolic u Mostu, pro víkendovou plavbu je ovšem lépe začít poněkud níže. Tím spíš, že v samotném městě Bílina je část vody z řečiště odvedena, takže neznalý vodák při prvním pohledu do koryta propadá panice a zamýšlí se nad dalšími možnými alternativami. Vhodné je proto začít například v obci Hostomice (ř. km 30,6), kde je řeka velmi dobře dostupná. Vůbec dobrá dostupnost, a to jak automobilem, tak železnicí (trať z Mostu až do Ústí nad Labem kopíruje po celé své délce levý břeh), patří nepochybně k devizám tohoto severočeského toku. Jako cíl lze doporučit Trmice (ř. km 5,1), dále již opět částečně odvodněná řeka protéká průmyslovými areály a nemá mnoho co nabídnout. Pokud jde o přespávání, jediné oficiální tábořiště se nachází v Bílině-Kyselce na levém břehu. Bílina nicméně nabízí řadu odlehlých zákoutí, možné je i apelovat na dobré srdce místních obyvatel, jimž pozemky kolem řeky patří. Velmi pěkná loučka i s ohništěm se například nachází na konci obce Stadice na levém břehu (ř. km 10,1).

 

Koryto řeky je víceméně po celé své délce regulované a poměrně úzké, s travnatými a křovinatými břehy. Právě díky regulaci není ale na rozdíl od jiných podobných toků příliš meandrovité. Příjemným překvapením je bezpochyby skutečnost, že řeka neustále teče, a i když proud není příliš silný a nepředstavuje problém ani pro naprostého začátečníka, přece jen znatelně urychluje plavbu, takže tempo se bez větší námahy pohybuje kolem 6 km/hod. Nesmírně příjemná je také skutečnost, že z Bíliny až do Trmic není jediný jez, který by bylo nutno přenášet – do cesty se vám tu a tam postaví pouze provalený stupeň, který jízdě dodá jakýsi punc dobrodružství, stejně jako občasné kamenité peřejky, zpravidla s dobře čitelnou ideální proudnicí. Opět platí, že k překonání zmíněných překážek není zapotřebí žádného zvláštního umu, i když za nižších vodních stavů některá místa nelze projet úplně čistě, bez bouchání a šoupání, a pak jsou dobrá technika a čtení vody samozřejmě výhodou. Jen minimálně se objevují padlé kmeny, před nimiž varuje kilometráž. Koryto je vůbec pěkně čisté, pokud se občas objeví nejrůznější špína a nepořádek, nejde o znečištění průmyslové, ale spíše o naplaveniny z loňských povodní.

Hlubokých lesů plných dřeva se během jízdy nedočkáme, takže spíše než u praskajícího táboráku strávíme večer v hospodě, a těch je podél řeky celá řada. Absence lesů však neznamená, že by Bílina nebyla krajinově zajímavá. Je třeba mít na paměti, že kopíruje hranice průmyslového regionu a zprava na ni již navazuje Chráněná krajinná oblast České středohoří, o jejíž atraktivitě nelze pochybovat. Pokud se tedy rozhodnete trávit na Bílině delší čas, může být zajímavé kombinovat vodácký program s pěším. Výstup na Milešovku a další čedičové kupy, vyrůstající hustě po způsobu krtčích hromádek z polabské nížiny, bude odměněn dalekým rozhledem. Bezprostřední okolí řeky je na pamětihodnosti poněkud chudší, nějakou tu kulturně poznávací činnost však lze vyvinout i zde. Samozřejmě především v samotném městě Bílina, jemuž vévodí barokní zámek na místě starého přemyslovského hradiště, za zmínku stojí i blízký znělcový vrch Bořeň, největší svého druhu v Evropě. Jistě stojí za to vystoupit i ve Stadicích, odkud byl podle starých českých pověstí na knížecí stolec povolán Přemysl Oráč, a podívat se k pomníku na tzv. Přemyslově poli či k vydatnému Královskému prameni s chutnou vodou. Jako bonbónek na závěr doporučuji navštívit zachovalou hradní zříceninu Střekov nad Ústím; naproti tomu z hrádku Paradies nad Rtyní nad Bílinou zbyly jen velmi skrovné relikty.

Bílina je hezká, čistá, vodácky vcelku nenáročná a přitom velmi příjemná říčka, sjízdná v podstatě celoročně a velmi vhodná zejména pro víkendovou, případně i o něco delší plavbu.